Historie kardiostimulátoru
Pokud budeme pátrat v minulosti po souvislostech s tímto malým velkým zázrakem, nelze začít jinak než známým “již staří Řekové…”. Neboť již oni prý využívali k léčení pozoruhodných vlastností některých ryb, které vyvinou elektrický výboj o napětí až několika set voltů. Když se pak lidé sami naučili vyrábět elektrostatickou elektřinu, pokoušeli se ji využít k léčebným účelům. V roce 1758 to začal zkoušet Benjamin Franklin. Zavedením elektrostatické elektřiny do nehybných údů sice docházelo k trhavým pohybům ochrnutých končetin, uzdravit se však nikoho Franklinovi nepodařilo. Pokusy se srdeční stimulací začal provádět teprve J. Max William. První z těchto pokusů na zvířatech uskutečnil v roce 1899. Na základě těchto pokusů zjistil, že nejlepším prostředkem rytmické stimulace je střídavý proud. První komerčně vyráběný přístroj pro elektrickou stimulaci předsíně srdeční komory se objevil ve 30. letech minulého století pod názvem Hymanotor. Jeho autorem byl americký lékař Alfred Hyman. Stimulace se prováděla zavedením jehlové elektrody. Přestože takovéto zavádění bylo problematické a nebezpečné, přístroj zachránil život několika desítkám osob. První stimulátor se objevil roku 1958, kdy byla 76letému muži poprvé zavedena do srdce elektroda. Ta byla dlouhým kabelem spojena s přenosným stimulátorem. Ten sice vážil několik desítek kilogramů, umožnil však pacientovi alespoň pohyb po chodbách nemocnice. V téže době se už existoval i přenosný lehký přístroj sestrojený americkým kardiologem C. Lillehelem. Přístroj se nechal nosit na opasku, jako dnes nosíme mobil. Dalším cílem výzkumů se stala miniaturizace přístroje. Místo cílevědomého výzkumu zde však pomohla náhoda, ba přímo omyl. Elektronik Wilson Greatbatch potřeboval vyrobit doplněk k osciloskopu pro zkoumání srdečních šelestů. To už se objevily první tranzistory a tak se rozhodl je ve své konstrukci použít. Avšak záměnou hodnoty jednoho rezistoru se obvod začal chovat neočekávaným způsobem: generoval krátké pulsy s prodlevou 1 minuty. Greatbatch tak nechtěně našel způsob, jak pomocí tranzistorů stimulovat srdeční činnost. O tři týdny později už byl vyroben první prototyp, který byl implantován pokusnému psu. Jak to však bývá, “koncovka” mu nevyšla: první, kdo umístili kardiostimulátor do lidského těla byli Švédové (1960). První velký krok byl učiněn, zbývaly v zásadě “jen” dva problémy: nízká životnost zinkortuťového článku a stálý “tep” kardiostimulátoru bez ohledu na momentální činnost a stav pacienta. První problém vyřešily lihtiové články (1975), které prodloužily životnost z průměrných 2 let až na 7 let. Druhý problém vyřešily programovatelné stimulátory (polovina 70. let min. stol.). První typy umožňovaly zevně měnit program, ty dnešní fyziologické samy o sobě přizpůsobují program srdečnímu rytmu. Mezi výrobce těchto přístrojů patřilo i bývalé Československo. V 90. letech min. stol. se objevily tzv. sofistické kardiostimulátory, které pracují jako malé mikropočítače. Od roku 1960 bylo implantováno více než 2 miliony přístrojů.
